Ošetřovna

Ianthe se probudí... kdo ví kde. Prudce se posadí, chvíli sledujíc pohledem zbytky temnoty, které se jako černé fleky vznášejí po bílé místnosti. Pohledem sjede dolů, všímajíc si, že má na sobě oblečení, ve kterém ráno vyšla z domu - černé nadkolenky, černá, skládaná sukně, bílá košile z nějakého důvodu rozepnutá pomalu do půl hrudi, odhalujíc obrovskou jizvu, kterou jí tenkrát způsobila její sestra. Vlasy má celé rozcuchané, ale nikde poblíž nevidí ani zrcadlo, ani sponky, které jistě v drdolu měla.
Nohy roztřeseně spustí dolů, snažíc se vzpomenout, co se stalo. Pohled jí padne na z nějakého důvodu pořezané dlaně a z pod nadkolenek vykukují odřeniny - co se kruci stalo?
"Haló? Je tady někdo?" zavolá zlomeným hláskem, jako kdyby doopravdy ani nikoho nechtěla upozornit na to, že tady je. "Haló?" zavolá znova, tentokrát trochu sebejistěji, načež zavře na chvíli oči a snaží se rozvzpomenout. Před očima jí proběhne několik obrazů - tři muži, ležící nehybně na zemi, vypadající oficiálně, jako nějací agenti. Pak dlouho nic, jen si vzpomíná, že spadla na zem, pak už si jen pamatuje, jak ji někdo zvedá a odnáší pryč... a poslední zase akorát vidí ty tři muže, stále nehybně ležící na zemi. Její mozek asi to traumatické zase úplně vytlačil - skvěle. Co když se prozradila? Může být někde u Sentinel Services? Ianthe se pod tou myšlenkou roztřese, přitáhne si kolena k sobě, hlavu stočí dolů, pasivně čekajíc, až jí někdo přijde říct, co se děje.

Kráčajúc po chodbách je započúvaná do pesničiek, ktoré hrajú v jej slúchadlách, a mieriac do ošetrovne po analgetiká si vôbec nevšíma prostredia okolo seba. Akože hej, zaregistruje pár vyššie postavených členov a venuje im dostatočnú pozornosť na pozdrav, ale tým to tak hasne. Aj tak si ju v jej nevýraznom oblečení všimnú ľudia len po vlasoch.
Akonáhle rýchlo otvorí dvere ošetrovne, dokáže vycítiť zmenu v prostredí aj bez použitia svojich schopností, najmä cez prítomnosť čiernych fliačikov, ktoré "poletujú" v inak čistobielej miestnosti. Po krátkom ohliadnutí si všimne prítomnosti dievčiny, ktorá leží na lehátku, a len jej prikývne, že pripúšťa jej prítomnosť v miestnosti, teda vie, že tam je a že by sa nemala pokúšať ju zabiť. Tiež len ako opatrenie si slúchadlá stíši, aby ju mohla aj počuť, hoci sa snaží ju "oskenovať" aj telepaticky, pretože nikto nemal byť dnes v ošetrovni, teda okrem ošetrujúcej sestry.
Chvíľku pred tým, ako sa začne prehrabovať všetkými možnými poličkami, ktoré vidí, ich podozrievavo prehliada. Má síce inštrukcie, že analgetiká sú v tretej poličke od vrchu vpravo, ale po dôkladnejšom obhliadnutí zistí, že síce tam lieky sú, ale sú to antipyretiká.
"Ktorý mamľas dal antipyretiká namiesto analgetík?!" rozhorčí sa a dupne si nôžkou obutou do vysokých podpätkov a od nosom zasyčí, pretože takouto obuvou dupať rozhodne nechcete. Keďže je už rozhorčená, zvlášť po známkovaní jej protokolov a po chybe týchto mamľasov, otočí sa na ihličke a zamračí sa na Ianthe.
"A koniec koncov, ty tu robíš čo presne? Kto si? začína s výsluchom, pričom na ňu veľmi intenzívne hľadí. "Nie som si vedomá toho, že by sme brali tulákov."

Nově příchozí má štěstí, že nemůže Ianthe vidět do hlavy. Ne proto, že by Ianthe měla v hlavě něco špatného, jen ten strach, který cítí, je pro Ianthe paralyzující. Vyděšeně pohledem rychle zrzku sjede a dlouho mlčí, zírajíc před sebe. "J-já nevím," pípne jako nakopnuté štěně a chvíli to vypadá, že se tam rozbrečí. Ianthe přece není tulák, nebo ano? "Já nejsem tulák," ozve se po chvilce velmi tiše a jako kdyby ani nevěděla své jméno, jen tam dál sedí stočená do klubíčka, očividně vyděšená k smrti.
Měla by se představit? Asi by se měla představit. Zrzka vypadá moc mladá na to, aby byla agent nebo popravčí a Ianthiným prvním instinktem je vždycky vidět v ostatních to dobré.
"J-já jsem Ianthe," začne zase mluvit po minimálně dvouminutové odmlce, neodvažujíc se zrzce podívat do očí, "ale nevím, proč tady jsem," dodá skoro zahanbeně, jako kdyby se styděla za to, že si nepamatuje, co se stalo. "Ani nevím, kde jsem," dodá, kdyby jí chtěla zrzka náhodou osvětlit situaci. Pak se zase ponoří do vlastních myšlenek, hledajíc nějaké další odpovědi nebo útržky vzpomínek. Jediné co najde je ještě větší úzkost a strach, což se začne projevovat tím, že se kolem ní začnou dělat prstence černé jako uhel. O vteřinu později už tam s uslzenýma očima sedí v černém 'kouři', vidět je z ní jen hlava. Temnota se kolem ní točí, jako kdyby byla živá.

Nedôverčivo si ju obzerá, akoby rozmýšľala, či je najlepšie sťať je hlavu, podrezať hrdlo alebo niečo úplne iné. Byť úprimná, ani to nie je tak ďaleko od pravdy, hľadá niečo, čo by neskôr mohla použiť proti nej, napríklad náhrdelník, náušnice alebo niečo podobné maličké, ale zároveň bolestivé. Zároveň si však udržiava apatickú tvár s jemným nádychom ľútosti, akoby s ňou sympatizovala, čo nemôže byť ďalej od pravdy. Pristúpi bližšie k jej posteli a kľakne si, aby bola na úrovni Ianthe. Vystrčí smerom k nej paprčku a snaží sa ju pohladiť po hlave, keďže si je celkom istá, že takto ju upokojoval otec a ona vyzerá, že nejaké to upokojovanie upotrebovala. Keď vyzerá, že sa rozplače, Shilo to ešte väčšmi zneistí, nie je si vôbec istá, čo má presne robiť, v papieroch nevidela žiadnu správu o príjme nového mutanta.
"Zlatko," oslovuje ju, ako ju oslovoval otec, a hladká ju po vlasoch. "Dýchaj zhlboka a povedz mi: máš pozitívny X-gén?"
Nerobí nič, ako Ianthe stočí do klbka, len sa snaží vyzerať väčšmi prívetivo, aby ju ďalej nevystrašila, možno predsa len toto bude jej lístok do Vnútorného kruhu.
"Dobre, Ianthe, odpovedz mi na otázku a ja ti poviem, kde sme, dobre?" pýta sa milo a nedbajúc na bordové sfarbenie svojich očí sa snaží prečítať jej myseľ, hoci je "frekvencie" rušia ostatní mutanti z chodieb, ale dúfa, že sa ich nezhromaždí na chodbách okolo príliš veľa. Musí ale skončiť skorej, než dokončí svoju prácu, keďže Ianthe vyzerá byť v určitom nepokoji, tvoriac okolo seba tmavé chumáče, ktoré znervózňujú zase Shilo, ktorá odstúpi od Ianthe a ešte pošepká:"Pokús sa o niečo a zasiahnem."

Ianthe udělá přesný opak toho, co jí zrzka řekne. Zadrží dech, jako kdyby se snažila přestat existovat. X-gen? Je tohle chyták? I kdyby Ianthe mohla, nelhala by. Nahlas to ale neřekne, jen pomalu přikývne. O tom, že je mutant, se přeci jen zrzka přesvědčí o chvíli později.
Ianthe na zrzku bezradně koukne, dávajíc jasně najevo, že s tím, co se děje moc nic nenadělá. Je už tak ráda, že temnotu drží pod palcem alespoň v tom stavu, v jakém momentálně je. Chvilku to vypadá, že Ianthe vybuchne, slzy se jí tlačí z očí ještě rychleji, na hrudi jí začíná pálit. "Já jsem nic neprovedla!" vykřikne přiškrceně z ničeho nic a zavrtí se na místě. "Já nic nevím," dodá už tišeji, ale stále stejně hystericky, otírajíc si hřbetem ruky uslzené oči. Přesně tohle je ta chvíle, kdy by Ianthe začala volat maminku - místo toho ale jen hlasitě vzlykne a jako kdyby z ničeho nic přijala svůj osud (tedy to, že nejspíše za chvíli umře), uklidní se a o minutku později už v místnosti kromě několika fleků nic není. Temnota se jí podaří stáhnout k sobě a s tichou, sotva slyšitelnou omluvou se zase stočí na kraji postele do klubíčka, pohled upírajíc do země. "Jsem... jsem zatčena?" zeptá se, když nasbírá trochu odvahy, stále předpokládajíc, že ji zřejmě Sentinels odtáhli někam do vězení nebo tak něco. "Já si nic nepamatuju," oznámí, jako kdyby jí to snad mělo pomoct.

Horko-ťažko odoláva nutkaniu prevrátiť očami tak silno, že by si videla dnu do lebky. Veď ako je možné, že človeku... mutantovi povieš, aby dýchal a on ti začne zadržiavať dych. Na Shilo je vidieť, že má svoj čas mesiaca, kedy ešte aj jej uterus pácha samovraždu. Akonáhle jej však Ianthe prikývne, začnú sa jej v hlave otáčať kolečká, keďže vždy počúva pikošky na chodbách, že stále potrebujú mutantov, že ich je málo a kandidátov na nábor neprichádza veľa a podobné, no nemyslí si, že je na to dostatočne kvalifikovaná. Nechce však tiež myslieť dopredu, stále si nie je úplne istá, čo mali tie čierne chumáče presne byť a aké nebezpečné môžu byť, ak by boli napustené takou kyselinou chlorovodíkovou, asi by ju kleplo.
Snaží sa to stále riešiť s chladnou hlavou, nerobiť prchké rozhodnutia, ale pozorovať nervózneho a stresujúceho človeka jej veľmi nepomáha a preto si začína rytmicky klopať ihličkami, ktoré má na nohách.
"Tak ani nerob!" skríkne, skorej ako si uvedomí, že to Ianthe veľmi nepomôže, čím si uštedrí mentálny facepalm a z hĺbky duše sa nadýchne a pretrie si oči, ponúkajúc Ianthe pomoc:"Môžem ti pomôcť, ak chceš..."
Samozrejme, že by tým získala aj niečo ona, ale čierne chumáče živej tmy sú dosť ďaleko od nejakej telepatie, takže by mala byť v suchu a nemala by byť odhalená. Na následný plač už vôbec nereaguje, hoci má chuť Ianthe ublížiť, pretože tak lezie Shilo na nervy, čo je tento deň ešte desaťnásobne zhoršené.
Nemyslí, že by ju dievčina dokázala ešte viacej prekvapiť, ale definitívne je, keď sa jej spýta, či je zatknutá, na čo si len odfrkne: "A prečo by som s tým plytvala čas doteraz? Hm? Alebo si nepamätáš ani základy logiky?

Ianthe tiše vyjekne a zmateně zamrká. "J-já bych jen chtěla vědět co se děje," zapípá tiše když se trochu sebere, pohled upírajíc do země. Když na ni pak zrzka vyjede s tím, že zapomněla základy logiky, Ianthe se na ni přiměřekně k tomu nechápavě zadívá s lehce pootevřenou pusou. "Já..." začne, ale nedokončí. V její tváři jde vidět, že se první musí pořádně uklidnit. Když se tak stane, poslední zbytky temných chomáčů zmizí. Všímavý člověk/mutant by si mohl všimnout, že světlo v místnosti trochu opadlo, a ačkoliv ještě není šero, je viditelně poznat, že někdo v místnosti tak polovinu celkového osvětlení ošetřovny vycucnul. Upsík. "Pardon," omluví se Ianthe, přiznávajíc se okamžitě ke svému zločinu, bohužel vrátit už to nemůže. Naposledy si otře uslzené tváře a oči, odkašle si a maličko se narovná. Nijak si nevšímá toho, že tam sedí s do půlky rozepnutou košilí, ani už si nevšímá řezných ran a odřenin. Plně se soustřeďuje na to, aby se uklidnila a aby trochu začala taky uvažovat. Ona Ianthe přeci jen není blbá, že.
"Já jen, že ani nevím, kde jsem, a i když si moc nepamatuju, matně si vzpomínám, že byl nějaký konflikt, tak jsem myslela, že mě Sentinel Services někam odvedli, ale já jsem nic neprovedla! Na nikoho jsem svoje schopnosti nepoužila a nikomu jsem neublížila, ani jsem nic neukradla! Nic jsem neudělala, nechápu, proč by mě brali pryč..." vychrlí a samozřejmě se rovnou začne zase bránit, že je absolutně nevinná, dokonce dřív, než ji někdo obviní. Ianthe totiž, buďme upřímní, nevěří/neví, že by ji někdo chtěl sejmout jen proto, že je mutant. Lidi přece nejsou tak špatní, alespoň ne v její naivní hlavě.

Musí sa na chvíľu zamyslieť, čo veľmi namáhavé, keďže namiesto analgetík dostala zmäteného mutanta, ktorému chce maximálne tak vlepiť, ale nakoniec príde k tomu, že by jej teoreticky mohla vysvetliť situácie, nie nutne pravdivo, a potom sa jej pohrať s hlavičkou. Nemá síce pravdepodobne oprávnenie prezrádzať sekuriťácke a podobné inofrmácie ohľadom Hellfiru, ale ak o dievčina nepozná, nemá šancu zistiť, že to nie je pravdu. Oh, a Shilo sa pripravuje zatrénovať si, čo je tiež fajn.
A tentoraz odoláva nutkaniu sa tak nechutne diečensky zachichotať, za čo by si normálne chcela sama vytrhnúť hlasivky, keby sa to stalo normálne, ale už len tá pochmúrnejšia situácia ju od toho odradzuje a ona sa len s obrovským zaváhaním usmeje desiac sa, že zo seba vydá hlásku.
"Poviem ti všetko, čo môžem a to je to, že sme organizácia, ktorá pomáha genetický odlišným v núdzi, najčastejšie od Sentinelov a ak mi dovolíš pozrieť si záznam, môžem sa mrknúť, čo tam zapísal ten, kto ťa sem priniesol, môže byť?" hovorí, ako sa jej pomaly napĺňa denná kvóta milosti, slušnosti a nápomocnosti. Medzitým v záznamoch prijatých nenachádza pomaly nič pod menom Ianthe, ale podľa času a dátumu príchodu a odchodu, v tomto prípade teda nedostatku jedného, ju nájde a číta nahlas, ako k Ianthe pristupuje: "Žena bielej bleti, nízkeho vzrastu bola prijatá na ošetrovňu v bezvedomí a bez vážnejších zranení s podozrením na X-gén a možným rekrutovaním, ak sa preberie. Všetko musí byť prevedené za prítomnosti člena Vnútorného kruhu."
Pomaly dočíta, sadne si na posteľ vedľa Ianthe a vzdychne si, nechce teraz nikoho kontaktovať a už vôbec sa jej nechce nič riešiť, nieto ešte niečo riešiť s tými nafúkancami, čo sú vo Vnútornom kruhu, preto sa po chvíľke úvahy otočí na Ianthe: "Ak chceš, môžeš sa pridať, ale ak nie, môžem ťa odprevadiť von... potichu, čo hovoríš?"
Silne dúfa, že si vyberie druhú možnosť, keďže to pre ňu prináša len pozitíva.

Ianthe se maličko zamračí, ale pak její pohled změkne. Horlivě přikývne a mlčí, sledujíc zrzku, jak čte její záznam, nebo tak něco. Rekrutování? "J-já nemůžu," vypadne z ní trochu nejistě, protože si připadá blbě, že chce odmítnout, "já mám zítra školu," pípne omluvným tónem a trochu ztuhne, když si zrzka sedne vedle ní, viditelně se cítíc nepříjemně. Ne proto, že by měla něco proti zrzkám, spíše proto, že tohle je hrozně blízko a Ianthe interakce na takovou blízkost nemá moc ráda.
"Ačkoliv to zní, že tady děláte něco dobrého, já... já mám úkoly. A tatínek by nesouhlasil," pokračuje, a i když zní, že ji mrzí, že odmítá, ve tváři je vidět, že je příliš zmatená a ještě stále docela vyděšená na to, aby udělala takové rozhodnutí. "Já jen... píše se tam, co se stalo? Proč jsem byla v bezvědomí?" odváží se zeptat, pohled zarývajíc do země, načež se sesune z lůžka a postaví se na nohy, zjišťujíc, že nejspíše ztratila svou tašku do školy a svůj kabát. Než aby si ale stěžovala, chvíli se rozhlíží po místnosti a pak se sama se sebou dohodne, že o tom nebude mluvit. Prostě to doma nějak vysvětlí - nechce zrzce už přidělávat starosti.

Bol by jej spadol kameň zo srdce, ak tam nejaký vôbec bol, keďže sa absolútne nebála Ianthinej odpovede, keby bola akákoľvek. Teda okrem všetkých odpovedí, ktoré by ju nejakým spôsobom iritovali alebo otravovali. Našťastie ju tá odpoveď pobavila, čo sa prejaví jemným podvihnutím jej kútikov. Napriek tomu s vážnym tónom hlasu a "duh" výrazom na tvári pokračuje: "A to je problém? Aj ja mám domáce úlohy."
To je však pred tým, ako jej oznámi, že jej "otecko" by jej to nedovolil, na čo sa Shilo trocha odsunie a len si mierne vyvalí oči pred seba a snaží sa neprejavovať svoje znechutenie.
"Nevedela som, že páry ešte takéto prezývky používajú. Prepáč, ale je to nechutné," snaží sa neznieť otrávene, hoci v duchu si nie je istá, či ju znechucuje práve teraz Ianthe a jej priateľ alebo fakt, že na strednej tak oslovovala svojho prvého priateľa. Teda až dovtedy, keď sa nepreriekla pred mamou. Meravo si znova otvorí register na strane, kde bola predtým, ako ho zatvorila a prebehne očami celú stránku.
"Len, že si bola zaistená po zbavení sa troch Sentilských agentov, ktorí neboli zaujatí voči tomu,
kto ťa sem doviedol, ale len voči tebe," hovorí to s podozrievavým tónom, keďže jej nedáva zmysel, prečo by niekto išiel po jednom jedinom človeku. "Asi si pred nimi použila svoje schopnosti, nech sú akékoľvek, nič iné mi nedáva zmysel."
Vlastne ono si až teraz uvedomí, že ju vlastne teraz musí načierno vyviesť z budovy tak, aby nebola podozrivá a preto sa len otočí na Ianthe, ktorá očividne niečo hľadá, a táže sa jej: "Hľadáš niečo?
Lebo ak hej, tak to nájdi rýchlo, za chvíľu odchádzame."

Je škola opravdu problém? Ano, vlastně ano. Ianthe si nemůže a ani nechce dovolit flákat se. "No... já už tak mám dost mimoškolních aktivit," ozve se, ještě pořád omluvným tónem a provinile se kousne do rtu. Jo, mimoškolní aktivity... ten jeden klub, ve kterém lidi sedí a společně se učí, nebo ten druhý klub, ve kterém lidi sedí a učí se, tentokrát ale pro změnu nahlas? Nebo myslí ten klub, ve kterém jsou jen tři další lidi, ve kterém studují nejsložitější soudní procesy? Buďme upřímní, Ianthe se svým životem nedělá nic vzrušujícího.
Zrzčina reakce ji ale lehce zaskočí. Co lehce, poměrně dost. "C-cože? Já jsem tě nechtěla znechutit, omlouvám se, ale nechápu...?" vykoktá ze sebe, a ačkoliv netuší, co přesně řekla tak pohoršujícího, cítí se provinile.
Následně si pak raději vyslechne, co dál zrzka ví o jejím... incidentu, který si nepamatuje. Ona a použít schopnosti před lidma? A ještě k tomu před Sentinels? Vážně? No zpochybňovat to teď Ianthe nebude, nic si nepamatuje a chudák naivka nevidí důvod, proč by jí zrzka lhala. "Aha," je jediné, co z ní vypadne, očividně zmatená a leeehce zklamaná sama se sebou. Ve výsledku je to ale jedno, protože stejně bude muset domů a jestli ji Sentinels budou chtít zatknout nebo zabít, bude si tím muset projít. Přeci jen taková jsou pravidla a... a co když někomu ublížila, že. "N-ne, to je v pohodě," zakroutí hlavou, stále očividně pohledem hledajíc svoje věci, načež si urovná sukni a vlasy si trochu prohrábne prsty, aby je alespoň trochu dala do nějakého slušného stavu. "Můžeme jít," oznámí tiše, dopínajíc si i poslední knoflík košile úplně u krku.

Pri pomyslení na všetky stredoškolské aktivity, ktoré by mohla mať pre zmenu na rováši, div, že sa jej neroztočí hlava, rada bola keď sa pomocou brigády kúštiček po kúštičku vyhrabávala zo študentského dlhu a spala denne aspoň tých šesť hodín. Teda aspoň väčšinu času, keď jej Hellfire club nezaberal až príliš veľa voľného času, zvlášť po nociach, kedy mala na druhý deň plný rozvrh od nultej až po deviatu.
Len kútikom ucha počula, ako je Ianthe prekvapená jej komentárom, kým si ide z poličky zobrať svoje analgetiká, a s prevrátením očí poznamená: "Nemusíš sa hanbiť, každý to hádam urobil, kým si neuvedomil, aké je to nechutné."
Nie je na seba hrdá, že sa teší zmätenej reakcii Ianthe, pretože je to veľmi pobavujúce a hoci jej pomaly prišla na chuť, nemôže sa dočkať chvíle osamote, keďže už aj tak je pozadu na časovom pláne na zajtra, ktorý je ozaj nabitý, takže je veľmi rada, keď aj Ianthe odobrí plán odchodu. Z krabičky si ešte zoberie dva pláty tabletiek, keďže má pocit, že tento týždeň ich bude potrebovať o dvesto percent viac ako zvyčajne, a zastrčí si ich do zadného vrecka, kde nemá telefón. Pre istotu si skontroluje čas, upraví sa a popoženie Ianthe pred sebou zo dverí so slovami: "Hýbeme sa, nestrácame čas!"
Sama vyjde z dverí až po madam zmätenej a pre istotu si za sebou všetko skontroluje.

Ianthe stále nechápe, to je asi jasné. "A co jsem vlastně udělala?" odváží se zeptat a několikrát omluvně zamrká, jako kdyby se styděla za to, že tuhle celou situaci nechápe.
Pak se už raději soustředí na to, aby se odtamtud vymotala pryč a leknutím poskočí, když ji zrzka popožene. Nic na to neřekne, jen se opět omluvně pousměje a cupitá dál chodbou. Z věšáku na chodbě sebere svoji tašku a kabát, viditelně se jí uleví. Cestou ven se obleče a když vyleze ven, otočí se k zrzce. Chvíli tam stojí a jen tupě zírá do země, snažíc se utřídit svoje myšlenky. "J-já... Díky," vypadne z ní nejistě, mávne rukou na pozdrav a pak začne bezhlavě cupitat pryč, co nejrychleji může.
Papá ji určitě zastřelí, až se tohle dozví, pokud ji teda dříve nedostanou Sentinel Services. Chudák holka totiž pořád moc neví, jak moc si to podělala a jakým způsobem. Možná, že se jí chtějí Sentinel Services jen na něco zeptat, třeba nikomu neublížila, nikoho neohrozila, ne? Určitě ne. To by nikdy neudělala.
>>>