Ianthe ho mlčky poslouchá, a přestože ji ujistí, že je všechno v pořádku, vina ji pořád trochu kouše do srdíčka. S tím asi ale nic nenadělá, a tak si raději poslechne informace o jeho schopnostech. Alespoň, že ho nepozvracela, no. "No," začne, a tentokrát se ani neošívá, protože má pocit, že po tom, co mu udělala, mu dluží odpověď na všechno, na co se zeptá. Mlčky se přetočí do tureckého sedu a na chvíli si ruce opře o kolena. "Ještě jsem to nepojmenovala," začne tiše a natáhne jednu ruku před sebe. Na chvíli zavře oči. Na dlani se jí začne tvořit malý obláček, který pomalu roste a roste. Ianthe pak otevře oči, kdy cítí, že má výdej, příjem a produkci temnoty pod kontrolou, aby viděla na to, co dělá. Lehce zahýbe prsty a obláček se začne pohybovat, měnit tvar, než se o chvilku později dotvaruje do středně velké krychle. Ianthe ji vezme do druhé ruky a podá ji cizinci. Opatrně se pousměje, jako kdyby mu podávala své dítě. Krychle je na dotek chladná, pevná, ale zároveň hebká, průměrně těžká. I Ianthe má pocit, že když se na ni podívá, jako kdyby zírala do nekonečné temnoty. "Když mám strach, nebo začnu jinak ztrácet kontrolu," pokračuje a pokrčí bezradně rameny, "dělá si to co chce. Já jsem nevěděla. co se chystáte udělat, takže jsem se nemohla připravit a ono to prostě je někdy silnější než já a když si to myslí, že jsem v nebezpečí, prostě to dělá tyhle věci," vychrlí zoufalým tónem a omluvně se na něj podívá. Detail o tom, že v takovém vaku dokonce spí, si nechá pro sebe, popravdě docela doufá, že se to nikdy nikdo nedozví. To, že její obranný obal pohlcuje, co do něj naráží, ještě Ianthe úplně nevydedukovala, ale cizinec by to určitě mohl pochopit líp, než ona. O schovávání do stínů mu taky neříká, ne proto, že by nechtěla, ale proto, že mu to teď nemůže ukázat. Ještě by zapadla do stínu a už nikdy nevylezla, v tomhle stavu to není bezpečné hlavně z mentálního hlediska.