Strip-club

Nedbale obrací jednu stránku za druhou ve velkém šanonu. Naskytuje se jí pohled na spousty informací, ale i fotek. Procházela kandidáty, které měla v plánu přivést do Helfire Clubu. Většinou k nim kandidáti na přijetí přišli sami, ale ne vždy tomu tak bylo. Sentinel Services po nich šlo den ode dne, odhodlaněji. Nemluvně o mutantech, kteří stále blábolili o tom, jak se s lidmi má žít v harmonii. Tyhle žvásty sama nikdy nechápala a vždy je považovala za absurdní. Kandidátů nebylo tolik kolik potřebovaly, tak začala s vlastním náborem. Šanon který před ní ležel na barovém pultu, obsahoval spisy různých druhů mutantů, které sledovala.
Po pár hodinách jí už texty začínají splývat. *Čas na pauzu.* Poručí v duchu, sama sobě. Šanon nechá otevřený tam, kde skončila se čtením. Otočí se na barové židličce, tak aby byla zády k baru a vstane. Protáhne se a zívne. Musela uznat, že ač to nevypadá jako nějaká dřina, je vybírání nových kandidátů celkem vysilující. Otočí se opět k baru, kývne na barmanku, která hned přispěchá. ,,Dvojitou Whisky s ledem" Jedna z výhod, že byl podnik její byl fakt, že nikdy nemusela čekat na pití. S úsměvem si převezme sklenici od barmanky, a otočí se k ní zády. Očima přelétne celý club. Nakonec se rozejde k jednomu ze zadních boxů, ze kterého sice nemá tak dobrý výhled, ale zato soukromí, které je více než žádané. Bohužel její samota jí moc dlouho nevydrží. Naproti ní si usedne vysoký tmavovlasý muž. Ani si ho nemusela nijak zvlášť prohlížet, věděla moc dobře o koho jde. Byl to jeden z hlavních sponzorů clubu a taktéž mutant. Jako vždy přišel řešit obchodní záležitosti, které měla na starosti. Povzdechne si a v duchu něco zanadává. Rychle s ním vyřeší vše potřebné a pak se rozloučí. Naštěstí patřil mezi ty, kteří jdou hned k věci, takže vše bylo rychle hotové. Po pár minutách ji tedy nechal opět samotnou.

Len tma splývala so skorou nocou, nechávajúc rady obyčajných ľudí netrpezlivo postávať pred hlavným vchodom klubu. Boli to ľudia otravnejší, než čokoľvek iné... ľudia, na ktorých cez prižmúrené oči hľadel ako na posledný hmyz, ktorý by najradšej zašliapol pod podrážkou svojich drahých, značkových topánok. Kroky sa ozývali miestom aj napriek okolitému hluku a mužská, značne stavaná postava predchádzala všetkých, mieriac si to rovno a spriama tam, kde sa niekoľkí z nich v tento večer ani len nedostanú.
Bolo ťažké určiť, či z neho viac sršala arogancia, prostá nadradenosť alebo mu len bolo všetko až príliš ľahostajné. Čierna, kožená bunda mu perfektne obkolesovala širšie ramená a zrak letmo prechádzal po miestnej brečke, tvorenej niekoľkými, pridlhými pármi holých, ženských nôh. Pery mu skriví slabý úškrn, zastavujúc sa snáď na každej tretej stotinovým pohľadom - bezvýhradne vždycky opätovaným. Nezasvätený pozorovateľ by si myslel, že len hľadá svoje dnešné, nočné pobavenie... Darius však vedel lepšie než to, byť príliš povrchný, aby si vybral z podobných radov. Mal jeden prostý, značne zaužívaný zvyk - hľadal sympatickejších mutantov s hlbokým výstrihom a zmyslom pre rozmar, bez ktorého by pred podobným miestom pravdepodobne ani nestáli. Koniec koncov, toto miesto slúžilo doslova pre tento účel. Nepatrne spomalí až tesne pred vysokým mužom z ochranky, nebol to však ani tak on, ktorému venoval pozornosť. Modré dúhovky zavadia o známu ženskú tvár, vpíjajúc sa bezbreho do tých jej. Chodila sem často, no pochyboval, že sa jej meno nachádzalo v ich širokej škále horúcich kandidátov... na to bola až príliš planá, nedôležitá. Na druhú stranu... dnes mala naozaj krátku sukňu. Bez hanby ju zíde očami a nechá pokrivený úsmev skrížiť sa s jeho predošlým úškľabkom. "Chceš ísť dnu?" Vyznejú len zmysluplné slová, dopredu vediac, čo mu dievča odpovie. Podvihnuté obočie nasleduje podvihnutie ruky, za ktorú ho bez váhania chopí, dovoliac mu, aby ju dostal ďalej, akoby snáď bola niečo výnimočné.

Dvojité dvere zo skla sa doširoka roztvoria a dnu bez váhania prejde niekto, kto vyzerá akoby mu to tam celé patrilo. Koniec koncov, bola to pravda... Len on a jeho drahá sestra.
Príliš sa nezastavuje, prakticky nechávajúc dievča uprostred miestnosti s vedomým, že ju dnes možno ešte vyhľadá. Ktovie. Hlasná hudba, lacné a predvídateľné show niekoľkých žien popri chladnej tyči, nebolo preňho nič záživným, byť moc zvyknutý, moc znudený. A prekvapivo... rozhodne dnes nebol jediný. Vedel, kde ju nájde, poznal ju už pridobre na to, aby si mohol byť istý, že nebude sedieť v najrušnejšej zóne. Dostane sa až k baru, kde ako obyčajne nečaká a rovno si vezme celú fľašku od Whiskey, s ktorou sa poberie smerom ku zadným boxom. Netušil, či si ho už všimla a bolo mu to tak-nejak aj jedno. V každom prípade mu to dávalo viac času vyrvať do jej čela hlbokú dieru a vytriasť z nej i dušu, ak to bude potrebné. Sebavedomé a priamočiare kroky sa zastavia nad jej stolom, kde logicky pristane aj sklenená fľaša. "Sis..." Pozdraví ju familiárne, však prakticky bez akéhokoľvek určitého tónu. Hlavou natočí do strany, doslova si vynútiac jej pohľad, ak mu ho ešte nedala. Jeho črty, jeho výraz, všetko na ňom... zostávalo nepohnuté, akoby za tým nebola jediná patrná emócia. Snáď len trpké pobavenie a letmá provokácia zostávala skrytá v tóne jeho hlasu. "Dnes vyzeráš mizerne." Dodá nezaujato, venujúc jej krivé pousmiatie a príliš spokojne si urobiac pohodlie na sedačke pred ňou. "Dlhý deň, huh Izzy?" Zamumle, prechádzajúc si jazykom po hornom rade zubov. Napokon si odleje z Whiskey do prázdneho pohára a s tichým výdychom si ho priloží k plným perám, už teraz cítiac na jazyku tú známu horko-sladkú chuť.

Vůbec nevnímala svět kolem sebe. Jediný bod na který se soustředila, byla sklenice, lná nazlátlé tekutiny. Nijak jí nezkoumala. Jen na ní bezmyšlenkovytě zírala. Ani si nevšimla osoby, která se ubírala jejím směrem. Teprve když na stůl přistála skleněná láhev, začala opět vnímat co kolem ní děje. Což jí připomělo, že nutně potřebuje nějakou zábavu, nebo rozptýlení. Poslední dobou pracovala, možná až nezdravě příliš. Jedním okem pohlédne na láhev. Ani nemusela hádat, věděla kdo jí donesl. Což se jí i potvrdilo, když na ní promluvil. Přesto k němu nezvedla pohled. Teda dokud si ho nevynutil. Zvedne k němu oči. "Taky tě zdravím." Opoví bez výrazu a pohled stočí na láhev. Natáhne se po ní a posléze si i dolije svou sklenici. Přišel právě včas, za chvíly by se mohlo stát, že by neměla už nic k pití. "Díky, ty umíš vždy zalichotit." Prohodí otráveným tónem, který doprovází hluboký povzdech. "Uhodl jsi. Příjde mi že poslední dobou, jsou jen samé dlouhé dny." Věděla moc dobře že potřebují novou krev do Helfire Clubu, ale nemohla popřít, že se jí už stýská po nějaké akci. Nešlo jen o fakt, že jí chybí ničení věcí. Ubíjela jí myšlenka že se tu jen tak schvávají. "Co kdyby, jsi příště převzal příjmání nových kandidátů ty?"
Upije ze svého drinku, nebo spíše ho celý vypije. Opře se o opěradlo boxu, ale levou ruku nechá ležet na stole. Stále v ní dřímá sklenici, se kterou nervózně dokola otáčí. "Kde vůbec celý den trčíš Dariusi?" Snažila se působit uvolněně, ale na to aby se jí to povedlo, byla až moc vystresovaná.

Dalo sa povedať, že ho pohľad na ňu napĺňal frustráciou. Krčil jeho obočím, vraštil ním v zaujatí i čiastočnej ľahostajnosti, s ktorou pristupoval ku všetkému živému i neživému. Netušil, kedy sa životným údelom jeho sestry stalo neprítomné zízanie na poloprázdne poháre vo vyprázdnených, zadných boxoch... ale bol si takmer nadmieru istý, že sa mu to ani pri najmenšom nepáčilo. Nevšimla si ho, ani len nezdvihla tvár od stola, byť snáď príliš zahĺbená do seba a vlastných, patetických myšlienok. Pretočí očami a zakotví až pri nej, nevylučujúc, že sa poberie preč tak rýchlo, ako sa tu aj zjavil. Darius bol komplikovaný, nevyspytateľný... v jeden moment bol priamo vedľa vás a v ten druhý, nenašli by ste ho, pokiaľ by vám to sám nedovolil. Okrem toho, nezdržoval sa tu ani z polovice tak často ako Isabelle, a už vôbec sa tak moc nehrnul do oficiálnych činností a prijímania nových členov. Jednoducho, bol pánom svojej nestálosti.
Končeky tmavohnedých vlasov mu upravene postávali nad čelom, kde sa už rysovali nepatrné zlomky úzkych čiar. Prázdne, takmer až chladné pohľady sa stretli v prostriedku stola, kde sedeli, visiac na tvárach ich oboch... jednoznačne mali rovnakú krv, jednoznačne museli byť rodinou, nemuseli? "Ugh-ugh-ugh... to nie je pre teba." Vydýchne značne rozladene, v prvej sekunde sa naťahujúc späť po fľašku, ktorú mu vytrhla priamo spred nosa, byť to už aj tak celkom márne. Čierne zreničky sa mu zúžia, zameriavajúc sa len a len na jej, znudenú maličkosť. Pery sa spoja v úzkej, nie práve potešenej línií. "Vieš, že sa nerád delím." Odvrkne s trpkosťou na jazyku, tentokrát trhajúc fľašku z jej ruky a už spokojne si dolievajúc do vlastného pohára. Možno to tak nevyzeralo, ale lichôtky bezvýhradne boli jeho veľmi silnou stránkou, hlavne ak prišlo k osobám, ktoré si ich niečím zaslúžili. Ktovie prečo len, ona bola výnimkou. Venuje jej iba jedno ironické a zámerne prikrátke pousmiatie, lievajúc si už bez otáľania horký lieh dole hrdlom. "Hm..." vydýchne potichu, zapierajúc sa ešte pohodlnejšie dozadu o opierku, vykladajúc si jednu ruku hore na rám sedačky. "Tak si nájdi niečo, čo ti ich skráti." Pohodí nad tým plecami, akoby to v ich momentálnej situácií bolo tak jednoduché. A napokon... nebolo? On to robil neustále. A teraz ho vážne pobavila. Slová, ktoré plynuli z jej úst, boli snáď len sarkazmom, všakže? Skloní tvárou ku stolu, na chvíľu na ňom držiac i svoj zrak, než sa presunie znovu k nej. Akýsi pokrivený poloúsmev bol asi jediné, z čoho mohla čokoľvek vyčítať.  „Nekonečné zoznamy mutantov... Myslím, že si to odpustím.“ Pokrúti pomaly hlavou, znovu si naplniac pohár a zľahka ho zdvíhajúc. „Navyše, ak by som prijímal nových kandidátov ja, mohlo by to dopadnúť len dvomi spôsobmi. A oba by vyhovovali len mne." Dokončí svoj krátky monológ, pričom na ňu bez hanby mrkne a dúfa, že si túto prácu nechá radšej pre seba.
Niekoľko sekúnd ju len mlčky pozoruje, než ho to akosi... prestane baviť. Upätá, rozhodená... ani mu už neprišla vyrovnaná sama so sebou. Len nervozita z nej sršala na všetky strany, dávajúc do úzadia všetko ostatné. Nechá tichý výdych, aby unikol jeho pootvoreným perám, pričom opäť prehodí očami nad otázkou, na ktorú jej aj tak sprvoti neodpovie. Snáď len podvihne obočím v provokácií, veľmi dobre vediac, že ju tým možno otrávi ešte viac. „Bože... si tak nechutne napätá." Prehodí s cuknutím, než sa po krátkom momente natiahne voľnou rukou k tej jej, odsúvajúc prázdny pohár, ktorý dovtedy zvierala, stranou. Chytil ju, dalo sa povedať, že len zľahka zaťal prsty do jej hánok, že len bruškami prešiel po jej hladkej koži. "Uvoľni sa trochu..." natočí hlavou do boku, nespúšťajúc z nej oči, naopak, svoj pohľad ešte zintenzívňujúc, "inak ťa donútim." Jeho hlas bol tichý, však spela z neho istota. Rozčuľovalo ho, dráždilo... keď bola práve v tomto rozpoložení. Koho by aj nie?

Když se začne sápat po lahvi, kterou mu před chvílí bez sebemenších výčitek sebrala. Jen se nad tím pousměje. "To vím, ale ty zase víš jak moc mám ráda whiskey. Takhle mi jí tady ukazovat, jakoby si o to vypití sama říkala." Nemyslete si že by byla nějaký alkoholik. Jen prostě a jednoduše, měla slabost pro dobré pití. A jak už sama často říká, v tom je velký rozdíl. Ušklíbne se a dále si hraje se sklenicí v ruce. "To jsem si mohla myslet. Asi to raději necháme tak jak to je." Moc dobře věděla, že tohle nebyl jeho šálek čaje, ale přesto si nemohla odpustit tu otázku. Na druhou stranu, možná bylo i dobře že přijímání členů bylo na ní. Ačkoliv měl Darius značný šarm, určitě by ho neprojevoval před potencionálními členy. Dokázala si tak představit jaké dva způsoby měl na mysli. Takže se nad tím jen pousmála a dál to nerozebírala. Stejně by tenhle typ konverzace nikam nevedl.
Bezvýrazně sleduje jeho ruku, která se blíží k té její. Nechá ho odsunout její sklenici, se kterou si až do teď, bez přestání hrála. Nervózně na něj pohlédne, když se jí zlehka dotkne. Pod jeho dotekem jí přejede mráz po zádech. Mísil se v tom chtíč se strachem. Ignorujíc veškeré jeho slova k němu zvedne oči. A zaryje svůj pohled do toho jeho. "Tohle mi chybí." Člověk by řekl že držení za ruku je hloupost, ale jí to tak nepřipadalo. Bylo to zakázané ovoce, po kterém prahla. Mohly se dotýkat jak chtěly, ale stačilo jen tohle nevinné gesto a rozpoutaly doslova peklo na zemi. Ale to byl vždy jen krátký okamžik, absolutně nedostačující.

"Ani sa len nesnaž naznačiť, že je to moja chyba." Prakticky ju prebodne pohľadom, i keď už bolo samozrejme príjemnejšie, vidieť na jej tvári čokoľvek iné ako číre znudenie. Platil za to až privysokú daň - svoje prekliate pitie. "Hovorí... ale jej slová sú smerované ku mne." Uškrnie sa na ňu a poniekiaľ nonšalantne jej fľašku prakticky vyrve z ruky, o niekoľko sekúnd sa už tváriac, že táto krátka výmena liehu ani neprebehla. Áno, bol si s určitosťou vedomí sestrinej obľube práve v tomto typu drahšieho alkoholu, ale to neznamenalo, že jej ho sem bude nosiť ako nejaká servírka na zlatých podnosoch. Vždy mohla vstať a ísť si vziať vlastný, nebolo to tak prehnane ťažké. Na druhú stranu, možno by ju niekoľko pohárikov dokázalo dostať z bodu mrazu do niečoho viac... horúceho? Pretože to ani zďaleka nebol chlad, na ktorý bol u nej zvyknutý on. Druhí ľudia možno, ale on nie. "Radšej." Dodá s letmým kývnutím hlavy, dlhšie sa k tejto téme už nevracajúc. Možno to sama ešte niekedy vytiahne a možno ju tá hlúpa predstava už pomaly ale isto prešla. V každom prípade, odporúčal by jej tú druhú možnosť. Miloval svoju slobodu, akúkoľvek v situácií, v ktorej sa nachádzali, mal. Boli naháňaní, lovení ako také zvery, ktoré si nezaslúžia nič, lež železnú klietku a niekoľko voltov v jej stenách. Nič, lež smrť. Už si takmer ani nespomínal na časy, kedy sa nemusel skrývať, kedy aj jeho ruky boli čisté a nie zababrané od cudzej krvi. Krvi ľudí, ktorých ani nepoznal... Áno, toto papierovanie spokojne vynechá.
Ten čo by ich sledoval, by si tak prosté gesto určite nevyložil ani z polovice natoľko, ako bolo myslené. Chytenie ruky, nič viac a nič menej. Ten, čo by sa však zahľadel ďalej za hranice vlastnej tolerancie, videl by niečo viac, niečo... diametrálne odlišné. Modré dúhovky sa zaryjú do tých jej vpíjajúc jej vlastné v nervozite, ktorú mu preukazovala. Potichu vydýchne a nakloní sa cez stôl ešte o niečo bližšie k nej, stále však medzi nimi nechávajúc prirodzenú vzdialenosť. Zreničky akoby mu ešte potemneli a rysy tváre sa súžili tieňom, ktorý ich obkolesil. "Tak prečo s tým niečo neurobíme?" Odvetí konečne po chvíli prerývaného ticha. Moc, ktorá ich spájala a ktorú mohol cítiť dokonca i teraz, pričom stačil jediný ľahký dotyk. Dokázal napáchať toľkú škodu, toľkú... deštrukciu. Vedel, že je na vážkach. Že stojí uprostred dvoch rozličných emócií, z ktorých by tam jedna nemala v prvom rade ani byť a druhá je významne opodstatnená. Vzhľadom na to, čo sa stane vždy, keď si prekrížia prsty. Bola jeho sestrou a zároveň ňou nikdy nebola. Možno bol až priveľmi zvrátený pre svoje vlastné dobro, či pre to jej. Skĺzne dlaňou po jej zápästí, pričom ju do niekoľkých sekúnd upustí úplne, ruku však stále ponechá v tesnej blízkosti.

Jeho dlaň klouzající po jejím zápěstí, jí příjemně hřeje. Zachvěje se, a také se k němu přes stůl mírně nakloní. Pořád ještě mezi sebou měli nějaký prostor, ale už né moc velký. Dělilo je jen pár centimetrů, takže mohla cítit jeho dech, na své tváři. Což jí ještě více rozrušilo. Nerada dávala najevo svou zranitelnost, vlastně se jí to po většinou i dařilo. Ale když přišel na scénu Darius, byla bezbranná. Jen on jí viděl takovou jaká opravdu je. I přesto si nebyla vždy tak úplně jistá, zda se jí to líbí nebo ne. "Co přesně máš na mysli?" Ačkoliv jí jejich moc děsila, nemohla v sobě potlačit fakt, že jí i nesmírně přitahovala. Vždy měla ráda moc, možná i proto měla pro Dariana takovou slabost. Spolu tvořily dokonalý tým, byly tak mocní. Cokoliv jim přišlo pod ruce, proměnily v prach. Jediná nevýhoda jejich společných schopností byla, že neměli moc prostoru pro trénink. Moc byla nestálá a jak bylo řečeno, napáchala vždy značné množství škody. Což jim dost svazovalo ruce. Dalo jim dost práce skrývat se, takže kdyby někde někde strhly budovu, určitě by to nezůstalo bez povšimnutí.
Možná se až moc zamyslela, takže mohl zahlédnout její nepřítomný pohled, ale tím se netrápila. "Možná by jsme měli naplánovat nějaký útok. Je škoda nechávat si naše síly jen pro sebe." Na rtech se po dlouhé době, objeví upřímný úsměv. Pravou rukou se natáhne k jeho obličeji. Bříšky prstů mu přejede po lícní kosti, tak něžně jak jen dokáže. Po pár vteřinách sjede až k rtům, přes které taktéž přejede prsty a poté ruku pomalu stáhne. Během toho z něj nespouští oči a sleduje jeho případné reakce.

Medzera medzi nimi sa nestále zmenšovala, až ju napokon nevypĺňalo už nič, lež prázdnota niekoľkých krátkych centimetrov. Bol si veľmi dobre vedomý patrného vplyvu, ktorú nad ňou mal - a tiež sa toto sladké povedomie nesnažil ani pri najmenšom hocijako skrývať. Vždycky to tak bolo. Stačilo sa jej len dotknúť, stačilo ju trochu rozpáliť a bola presne tam, kde ju chcel vidieť. Kútiky pier mu poputujú pokrivene dohora, zatiaľ čo už nadobro stiahne svoje prsty z jej kože. Cítila jeho horký dych a on tak isto mohol cítiť ten jej, už znateľne zľahka zmiešaný s alkoholom. Nešlo však tvrdiť, žeby mu to dvakrát prekážalo. Nakloní hlavou do strany, pričom mu cez pootvorené pery prejde krátke cuknutie. Tak provokačné, tak detinské... ako dokázal byť len Darius sám. "Si tak zábavná, keď si celá na vetvy a rozrušená." Prenesie poniekiaľ hravo, so stále pretrvávajúcou intenzitou prepaľujúc diery do jej očí. Nebolo to tak, žeby si z nej uťahoval, naopak, páčilo sa mu, že bol snáď jediný, ktorý to mohol vidieť. Letmo uväzní medzi zubami svoju spodnú peru, znovu pokúšajúc samého seba, aby sa jej opäť nedotkol. "Ale páči sa mi to." Vydýchne potichu priamo do jej symetrickej tváre. "A ešte viac sa mi páči, že to je len moja zásluha." Navyše, nebol si istý, či by mu bolo práve po chuti, ak by sa okolo nej motal niekto tretí, komu by dávala všetko to, čo dáva jemu. Kto by ho odtrhol od nej a od ich spoločnej moci. Nedalo sa však povedať, žeby sa toho bál, koniec koncov, on bol jej druhou polovicou... nikto živý ani mŕtvy mu nemohol konkurovať. V žiadnej oblasti.
Mohla si prakticky odpovedať aj sama. Čo asi tak mohol mať niekto podobne zvrátený ako jej bastardský brat na mysli? V miernej frustrácií ju zíde rýchlym pohľadom, venujúc jej jediné krátke, nič nehovoriace, pousmiate. „Ja viem, čo chceš, Izzy... čo ťa tak nechutne moc láka.“ Prenesie s trpkým pobavením na jazyku. Chcela sa chopiť toho, čo mala. Chopiť moci, ktorá len mĺkvo spala v ich kostiach od posledného dňa D. *Veľmi pamätihodný deň, len tak mimochodom.* Priťahovala ju rovnako tak, ako priťahovala jeho. Lenže okrem medzery bol medzi nimi i jeden, významný rozdiel. Ona sa toho bála, zatiaľ čo on... by sa tomu všetkému najradšej konečne poddal. Stále mu dávala tie isté výhovorky, rečičky, ale preňho slová bez činov nič neznamenajú. Nemajú ako trénovať, nemajú sa kde učiť, je to príliš riskantné? Hlúposti, ktorými snáď kŕmila len vlastnú hlavu, aby to reálne nemusela skúšať. Ale on vedel lepšie než to. Omnoho nebezpečnejšie bolo, nemať vlastné schopnosti pod vlastnou kontrolou. Mohol vytušiť nad čím premýšľala, ale nezaujímal sa natoľko, aby sa obťažoval skutočne pýtať. Až po jej ďalších slovách sa jeho tvár o čosi uvoľní, výraz je sebaistý a poniekiaľ príliš spokojný, zatiaľ čo ústa zvierajú také to zvláštne, potešené pousmiatie. „A tu je... tá iskra je späť.“ Komentuje len po chvíľke mlčania, hľadiac do tých zeleno-sfarbených očí. Chcela plánovať útoky? *Fajn.* Aspoň si na chvíľu znovu užije nejakého zapálenia v jej dovtedy bezduchom tele. Už-už znovu roztvára pery, však slová hneď vzápätí zmietne zo stola. Cítil jej dotyk na sánke, cítil, ako brušká jej prstov prechádzali po jeho pokožke a on nemohol inak, než vnímať jej vlastnú náklonnosť, nežnosť, ktorú mu preukazovala tým jediným, hlúpym dotykom. Však až keď zakotvila na jeho ústach, ktoré sa roztvorili snáď len o milimeter, jeho trpezlivosť a akákoľvek sebakontrola bola dávno za siedmymi horami. Na moment prižmúri zrakom, bodnúc do nej pohľadom, ktorý reálne nemohol byť ostrejší, či potemnelejší. A ako jej ruka pomaly skĺza z jeho blízkosti, nedbalo ju zachytí za predlaktie, zvierajúc a nehodlajúc tak ľahko pustiť. „Niekedy je fajn si niektoré veci nechať len pre seba.“ Odvetí prakticky bez akýchkoľvek počuteľných emócií, pričom sa tentokrát sám chopí voľnej cesty k jej pri-peknej tváričke. Jeden prst podloží popod jej bradu, zatiaľ čo ostatnými tlačí do jej kože z oboch strán tých plných pier, doslova silou ťahajúc jej hlavu nahor. Ona bola nežná, jemná, ale jeho dotyk... nedal sa častovať podobnými slovami. Bol väčšmi pevný, necitlivý... stále však skrýval akúsi drobnú náklonnosť, afekciu ktorá ich vzájomne spájala. „Na tomto svete nie je prekliaté nič, čo by som mal radšej ako moc." A to nebolo žiadne priznanie, žiadna novinka, len dobre známy fakt. "Ale ty s celým tým tvojím debilným strachom... kazíš mi to.“ Zaryje brušká prstov do jej krehkej kože snáď ešte silnejšie, než predtým, hľadiac na ňu akoby ju chcel roztrhať na časti a zároveň s ňou robiť tisíc, celkom rozdielnych, vecí. „Vieš, že som za každú skazu, ale chcem ovládať tú moju... Našu.“ Dodá nakoniec potichu, približujúc sa ešte bližšie tvárou k tej jej. Ak predtým mohla cítiť jeho dych, teraz si mohol byť istý, že bol to jediné, čo cítila. Pohľad, ktorý predtým doslova väznil jej dúhovky, pomaly ale isto skĺzne k jej ústam, len na stotinu, sekundu, než sa vráti späť hore. "Už vieš, čo tým chcem povedať... Fenris?" Pošepne jej takmer do ucha, preukazujúc jediný škodoradostný a jasne chladný úsmev, než sa konečne postupne odtiahne, púšťajúc aj jej tvár aj jej ruku s ľahkým šklbnutím. Nezabudne na ňu, samozrejme, ani arogantne žmurknúť, po čom sa znovu spokojne zaprie o opierku boxu a s ďalším, kludným úsmevom si odleje Whiskey až po povrch pohára.

"Nenazvala bych se zrovna teď jako zábavná." Zajisté, zábavné to připadalo možná tak jemu. Za to ona, nesnášela jak se cítila s ním, na druhou stranu to ale milovala. Ať byl jejich vztah jakýkoliv, zaručeně nebyl zrovna snadný. "Vážně mě někdy štveš." Někdy, to bylo slabé slovo. Nebyla zrovna nadšená, když poukazoval na to jaký na ní měl vliv. Přesto to že to oblibou dělával. Protočí oči a otráveně vydechne, ale nijak dál to nekomentuje.
Ačkoliv vypadala že neví o čem to mluví, věděla moc dobře. Jejich moc jí děsila, ale zároveń lákala, byla z toho sama zmatená. Ovšem strach vždy převládl, nad pokušením. Možná že proto si pro vše vymýšlela různé výmluvy. Nebyla si sama jistá zda je to tak, nebo onak. Ještě víc jí ale děsilo, že zatímco ona sama sebe klamala a držela se v tom stavu, Darius to vše prohlédl. Věděl co chce víc než ona sama, což bylo ještě horší.
Lehce nadzvedne hlavu, když jí chytne, tedy ne že by měla na výběr. Jeho dotyk jí sám směroval nahoru. Nebylo to zrovna příjemné, přesto nedávala pro zatím nic znát. Po jeho dalších slovech, její pohled ochladne. Věděla že moc pro něj byla vším, nikdy mu to ovšem nezazlívala, sama pro ní měla slabost, ačkoliv ani ne zdaleka takovou, jakou její bratr. Když jí začne zarývat prsty do tváří, zamračí se. "A to je přesně ono, není to tvoje moc, je naše." Byl tak blízko že mohla doslova dýchat stejný vzduch, jako on, ale to jí už nevyvádělo z míry. Alespoň teď ne. V očích se jí nebezpečně zaleskne. Když jí konečně pustí a odtáhne se, jednou rukou si promne tvář, do které ještě před malou chvíly, zatínal své prsty. "Samozřejmě že vím o čem mluvíš." Jak by také mohla nevědět? Mluvil o tom hodně často, ale u ní byla vždy jasná odpověď, je to moc nebezpečné. Nebylo to tak daleko od pravdy. "Chápu že se chceš naučit používat Fenris, ale.." Nechá větu nedokončenou a odmlčí se. Vážně mu chtěla říct to samé, jako vždy? Vážně se tak bála vlastních sil? Rozčíleně si prohrábne vlasy, nevěděla ani co má říct. Ve výsledku, měl pravdu. Přesto nebyla ochotná mu to uznat, na to byla moc tvrdohlavá. Nějakou chvíli tam jen mlčky sedí, nakonec se prudce zvedne, otočí se k němu zády a udělá pár kroků v před. "Chceš se naučit používat Fenris?" Položí mu otázku, přesto se na něj ani nepodívá. Poté se rozejde tím směrem, kam měla původně namířeno. Čekajíc že jí bude následovat. Přece jen, řekla mu přesně to co chtěl slyšet. Namíří si to dozadu do své takzvané kanceláře.